ČLÁNKY ZE ŽIVOTA UŽ NEPÍŠU

Když jsem někdy v roce 2011 zakládala blog Bronxy.blog.cz, mým účelem nebyly spolupráce, business a hromada followerů. Psala jsem pro radost a hlavně proto, abych se připravila na přijímačky na žurnalistiku a měla v ruce nějakou tu praxi (člověk míní.. však to znáte). Kosmetiku jsem moc nerozebírala. Ne že by mě nezajímala, ale spolupráce tehdy nikdo moc neznal a já si mohla dovolit napsat  kosmetickou recenzi tak jednou za čtvrt roku, takže samolepkou beauty bloger jsem se pyšnit opravdu nemohla. Ale jak říkám, blog jsem nezakládala kvůli kosmetice. Psala jsem krátké úvahy a postřehy ze života a servítky jsem si nikdy moc nebrala. Světe div se, našla jsem si pár lidí, které to bavilo číst. 

Jo a dalším důvodem, proč vykecávací články nepíšu, je ten, že nevím, co k takovým článku přidávat za fotky, a tak k nim cpu svá sebestředná selfie. 

Občas se sama sebe ptám, co se stalo. Kam se poděly ty kritické poznámky s jistou dávkou nadsázky? Proč už nesdílím příběhy z práce a mého okolí, které těch pět čtenářů tak rádo četlo? Ráda jsem na tuhle otázku odpovídala tak, že jsem vyšla ze cviku a anglicky jsem se naučila na úkor toho “básnického střeva” a nadšení. Pravda je ale asi někde jinde. Zaprvé jsem vyrostla. Jako teenager má člověk daleko větší představivost a pravidelný trénink na hodinách češtiny. Zadruhé se bojím. Tedy ne že bych se klepala v rohu a se záchvatem paniky klikala na políčko “zveřejnit”, ale nějaká ta obava tu je. Za posledních pár let jsem si vytvořila zvláštní posedlost soukromím, co se sociálních sítí týká (to zní od blogera fakt výborně, vím), což má původ někde u mého stalkera (který se mimochodem opět ozval. Ach jo). Řídím se poměrně striktními pravidly, co se týká míchání mého veřejného já na sociálních sítích s mým reálným okolím. Na blog ani IG nepřidávám fotky rodiny, přítele a kamarádů (anebo kohokoliv jiného s kým přijdu soukromě do styku) a to ani za předpokladu, že jim to nevadí. A totéž platí  o označování míst a lokalit. Ty ze zásady označuji až když tam nejsem. 

Problém s postřehy z každodenního života a dnešní společností je, že si vždycky někdo něco vztáhne na sebe a urazí se a to vás dneska může stát i práci a postavení ve společnosti. Když jsem s přestěhovala do Skotska, našla jsem si práci a často jsem popisovala, jak mi to začleňování mezi Skoty jde. Nemyslím si, že jsem někdy něco napsala ve zlém s úmyslem někoho zostudit, ale i tak jsem se obrnila češtinou, pro jistotu. Jenže ta čeština se mi stala osudnou právě proto, že jedna kolegyně byla také Češka. Tehdy jsem sdílela svůj blog na soukromém facebooku a mé články se dostaly i k ní. Dneska chci věřit tomu, že šlo jen o nedorozumění. Slečna začala mým kolegům a šéfům vyprávět, že je na blogu pomlouvám (což tedy rozhodně nebyla pravda) a asi si kde co přidala. S češtinou byl ale problém takový, že to v této situaci bylo její slovo proti mému, protože nikdo jiný česky neuměl. A vzhledem k tomu, že já jsem byla nováček, věřilo se jí. Skoro jsem tehdy přišla o práci. Kvůli blogu (respektive kvůli té kolegyni, ale chápeme se). Od té doby jsem hodně obezřetná, co na ten blog hodím, aby si někdo něco špatně nepřebral a neotočilo se to proti mně.

Ronnie v gumákách. 

Čas od času si rozepíšu článek na nějaké to povídací téma, kam přihodím i osobní zkušenost. Pak si to po sobě ale přečtu a hned na začátek článku dopisuji různá upozornění, že touhle větou nemyslím nic proti nikomu a že tohle spojení nemá urazit ale jen pobavit, a tak nějak se mi celý článek změní v seminární práci o tom, jak uspokojit každé mileniální sluníčko. A to mě nebaví. Třeba se ale jednou toho strachu zbavím, třeba to není tak zlé, jak se zdá. Třeba si to jen moc beru po jediné špatné zkušenosti. Kdo ví.

S láskou,
V. x