Travel Diary: MILAN │ CZ&SK

Ahoj všichni. Jak jste si asi všimli, opět jsem si dala menší pauzu a je to proto, že jsem byla na dovolené. Abych byla upřímná, původně jsem plánovala, že toho napíšu přes dovolenou trochu více, ale s rozhodnutím, že nechám notebook doma, bylo jen jasné, že nenapíšu ani čárku. A tak se také stalo. Na jednu stranu je to asi dobře, protože jsem potřebovala dovolenou úplně od všeho. Od školy, od práce, od Aberdeenu, od blogování. A teď jsem zpátky, odpočatá, natěšená na psaní(protože to je to jediné - krom přítele - co mě tu přes léto drží při smyslech).

Někteří(všichni?) možná zaregistrovali, že jsem vyrazila na dovolenou do Milána(což jsem opět nacpala přímo do obličeje celému internetu - mimochodem kdybyste měli chuť, můžete hodit follow na instagram @CzechHoney) a o takové události nemohu nenapsat. Už při cestě na letiště v Edinburghu jsem tak trochu přemýšlela, o čem budu přesně psát, protože v Miláně jsme měli jen tři dny a z toho jeden na festivalu iDays v Monze, takže jsem plánovala jeden článek pro celý víkend, protože jsem neočekávala nic divokého, co se Milána týká. Zkrátka a dobře klasický turistický zážitek. Jak daleko jsem jen byla od pravdy.

Všechno začalo už na samotném letišti, kdy náš malý drobeček v podobě lodního kufru nesplňoval předepsanou váhu. Místo patnácti kil měl něco přes dvacet, nad čímž se oči přimhouřit nedaly. Nehledě na to, že letiště v Edinburghu úspěšně připravilo o zaměstnání řadu zaměstnanců a nahradilo je stroji. A elektronický systém sedm kilo navíc skutečně netoleroval.
Takže jsme leccos přendali do příručních kufrů, ale dvě kila nám stále přebývala, takže nezbývalo nic jiného než váhu doplatit. A řeknu vám, že deset liber za kilo není nic laciného.

V letadle jsem sama sebe ujistila, že už se nic špatného nemůže stát, protože jsme si to vybrali s váhou kufru hned na začátku, a tak jsem se při té příležitosti jemně přiopila(přítel se bojí létat, a tak se vždycky společně decentně opijeme). Na co zůstat ve střehu, jsme v letadle a všechno je fajn. Opět jsem se byla na míle daleko od pravdy. To, co následovalo při vylodění z letadla je stále nad mé chápání. Hned na začátek vám prozradím, že jsme letěli na letiště v Bergamu, jen abyste věděli, kam neletět.

Popadli jsme kufry a zamířili k okýnku společnosti Terravision, která nás měla dopravit do centra Milána. Lístky na autobus jsem měla předem koupené, takže by neměl být s ničím problém. Omyl. U okýnka jsem se optali, kam přesně máme jít a v kolik autobus dorazí. Ještě než se do toho pustím, musíte o mně vědět jednu věc. Nic netisknu. Všechno mám v apple peněžence nebo v PDF na tabletu, Nikdy jsem s tím neměla problém(posledních pět let možná víc?), protože dneska se všechno hraje na elektroniku a proč nejít s pokrokem. Pracovník Terravision, se na mně s naprostým nezájmem podíval a řekl, že papír, který jsem mu ukazovala na tabletu, musím mít vytištěný. To byla první věc, která mě zarazila, protože na onom papíře bylo úplně všechno, co potřeboval vědět včetně QR kódu, který se dá naskenovat i z telefonů a tabletů.
Tak jsme tedy zamířili k počítači, který měl v sobě údajně zabudovaný internet. Jenže to by to nemohla být Itálie, kdyby onen internet byl zadarmo, jako všude jinde v civilizovaném světě. Takže jsem do nejpomalejšího počítače na světě naházela šest euro s tím, že tři eura byla za internet a zbytek na tisk. řeknu vám, tak pomalý internet jsem nezažila ani v době, kdy internet teprve začínal. A to co následovalo se dalo víceméně očekávat. V polovině tisknutí se počítač zasekl, napsal něco v němčině a restartoval se. Samozřejmě bez našeho vytisknutého papíru.

To už jsem nepatrně ztrácela nervy, ale pořád jsem se držela. Věděla jsem, že jsem spala jen čtyři hodiny a že jsem protivná a podrážděná, a tak jsem věděla, že se musím alespoň chvíli ovládat. Šla jsem tedy zpět k onomu pracovníkovi Terravision, který mi řekl, že je to můj problém a poslal mě na info desk. Mé nervy byly už tak dost na hraně, ale info desk na letišti v Bergamu byl mou poslední kapkou. Zaprvé si nedokážu vysvětlit, jak je možné, že pracovníci informačního centra mezinárodního letiště neumí anglicky ani pozdravit. Zadruhé absolutně nechápu, jak si může někdo dovolit přístup, kterého jsem se dočkala od těch dvou nevychovaných spratků, co na info desku pracovali. Jedna věc je ta, že absolutně netušili, co se jim na letišti děje a že vůbec netušili, že mají na letišti nějaký počítač s tiskárnou. To vše se dá chápat. Ale přístup a snaha pomoci a dělat svou práci, je druhá. Takže poté, co se mi ty dvě děti přímo vysmáli do obličeje, jsem zamířila tam, kam mně ty dva dementi poslali - do prodejny lístků na vlak. Ano, bylo mi jasné, že tam mi nepomůžou, ale doufala jsem, že by mě alespoň oni mohli nasměrovat někam, kde mi někdo pomůže. Nasměrovali mě zpátky na info desk. Takže jsem už nasupeně dupala zpátky na informace, kde se se mnou evidentně nikdo nehodlal bavit. To už jsem to nevydržela a začala na ně řvát, co si to dovolují, že by se měli naučit anglicky a že z nich nikdy nic nebude, protože jejich inteligence evidentně dosahuje úrovně vypnuté pračky - pokud jste to viděli, omlouvám se. Asi jsem to přepískla, ale ten přístup byl skutečně tou poslední kapkou.

Vysílená, naštvaná a bezradná jsem šla zpátky k přítelovi, který čekal u kufrů, než to vyřeším. Po cestě jsem samozřejmě nahlas urážela všechno italské - ne, nemám problém se sebekontrolou a ovládáním vzteku.
Padla jsem přítelovi do náruče a řekla mu, že už na to nemám a ať se jde s tím přistěhovalcem s Afriky bavit on, protože bych asi něco rozbila. Dopadlo to tak, že jsem si museli koupit nové lístky(protože ty naše nebyli na papíře), takže nás celá cesta díky tomuto dementovi přišla ne na deset euro ale na celých dvacet čest euro a jedny naprosto zničené nervy. A už to vypadalo, že jsem se trochu uklidnila, když v tom jsme došli k autobusu, kde byl ten stejný spoluobčan afrického původu, který kontroloval jízdenky. A víte co? Lidé, co měli jízdenku předem vytisknutou, mu ukázali ten stejný papír, který já jsem měla v telefonu a ipadu. Fajn, on si to musí vzít k sobě, dejme tomu. Bohužel, tak se nestalo. Ten debil, co mi řekl, že musím mít jízdenku předem vytisknutou, si jen přepsal kód rezervace z toho celého papíru a odškrtl si to ve svých deskách. Papír si samozřejmě k sobě nevzal. To už mě musel přítel držet, protože bych toho černocha umlátila těmi jeho deskami a uškrtila ho na jeho klíčence se zaměstnaneckou kartou Terravision, protože totéž mohl udělat i s mým tabletem. Jen by si odškrtl kód. Takže tip pro vaše budoucí cestování - vyvarujte se společnosti Terravision(později jsem zjistila, že na facebooku je jejich hodnocení jedna hvězdička z pěti a že jejich společnost byla vyhozena z letiště Stansted v Londýně) a celkově bych se vykašlala na letiště v Bergamu.

A ani cesta na hotel se neobešla bez komplikací. Zaprvé venku bylo pětatřicet stupňů, naše zavazadla dohromady vážila asi čtyřicet kilo a cesta podle googlu měla trvat asi půl hodiny. Takže jsem za bezmála dvě hodiny dorazili na hotel. Ještě jako mimochodem se nějaký cikán pokusil přítelovi ukrást telefon. Díky bohu za hotel s klimatizací a kuchyňkou.

Už se nechci tolik rozepisovat, protože je článek už tak dlouhý, a tak vám napíšu jen mé dojmy z Milána a Itálie jako takové,
Miláno mě upřímně řečeno docela zklamalo. Město je špinavé, krom náměstí s katedrálou a luxusním nákupním centrem není moc o co stát. Všechno je posrpejované, kolem se potuluje spousta pochybných existencí(kapsářů?) a ruku na srdce, většina místních není zrovna nejpřátelštější - což je docela zvláštní vzhledem k tomu, že celé město žije na turistech. Samozřejmě, že jsem narazili i na skvělý servis, ale můj celkový dojem z města není pozitivní. Na Itálii jsem se strašně těšila, ale jak říkám, bylo to pro mě trochu zklamání. To, co mě však skutečně nadchlo, byla katedrála. Stojí to za to vystát frontu na lístky(čekali jsme skoro hodinu) a jít dovnitř. Jen musíte mít zakrytá ramena a nohy, což nás trochu překvapilo, ale stačí šátek a legíny, které si pak sundáte - přeci jen čtyřicet na sluníčku je čtyřicet na sluníčku.

Co se týká cen, některé věci jsou velice levné a některé zas naopak zbytečně drahé. Například těstoviny seženete za třicet centů, ale pak deodorant za pět euro. Totéž u večeře v restauraci. Celá pizza za osm euro, plátek melounu jako desert za šest. Pak opět přijdete do restaurace, polovinu večera vás obsluhuje naprosto skvělý číšník a pak si vás na starost převezme chlap, který vám nasupeně hodí drobné na stůl. Mimochodem, často máte na účtu skrytou daň dvě eura na osobu za prostírání, takže se nelekejte. Také bacha na koktejly - jsou dost silné.

Pokud vás zajímá víc, přemýšlím, že bych natočila nějaké video, kde vám řeknu něco víc? Co vy na to?

Mějte se fajn!

V.xx

(Meloun za šest euro)