Mračíme se

Ahoj. 

Dnešní článek bude povídací, protože mě po delší době opět přepadla duchaplná nálada plná filozofování. 

Začíná advent. S adventem se blíží Vánove. A s Vánocemi přichází panika a stres, protože dárky, pečení, výzdoba a hora dalších úkolů, které jsme opět nechali na poslední chvíli. 

Chodit po ulici v tomto období je vysloveně o držku(promiňte můj slovník). Ráno si vás poddá pracující lid mířící do práce, dopoledne vás převálcuje stádo důchodců, po obědě se raději sami uklidíte z dohledu studentů středních a základek, odpoledne vás srazí maminky s kočárky a v podvečer vás opět zničí pracující lid - tentokrát spěchající domů. A večer je všude zavřeno. 

Já sama nejraději nakupuji přes internet, protože mi lidé vysloveně vadí. Nicméně čas od času se plná hnusu a sebezapření musím vydat chtě nechtě do kamenného obchodu. A také se podle toho tvářím. 

Nicméně nejsem to jen já, kdo ná výraz zaražené šišky v análním otvoru. Všichni kolemjdoucí se tváří, jakobych jim ukradla poslední kus čokolády! Což mě ve finále rozladí ještě víc. Ale je tohle vlastně vůbec nutné? 

Za pět minut se totiž dostanete do obchodu, kde si narychlo něco vyberete, jen abyste už proboha byli doma, a u kasy vás uvítá usměvavá prodavačka a dal se s vámi do řeči. A vám to hned zvedne náladu. Přitom to není tolik. Jen usměv, nějaký ten chitchat a očividný dojem z toho, že vás danná prodavačka  bere jako někoho, komu je rovna na rozdíl od zbytku spoluchodectva, který vám okatě naznačuje, že mu nesaháte ani po kotníky, protože vaši existenci považuje srovnatelnou s existencí postaršího švába. 

(A tak vám tu posílám úsměv a také selfie, na které se mi povedl make up, ale o tom pst!)

Je to tedy tak složité? Nebylo by nám všem lépe, kdybychom se místo mračení usmívali? A tak ma vás všechny apeluji, zkusme to. Vzpomeňte si na tento článek, a alespoň jednou denně se usmějte na někoho na ulici. Určitě to dotyčné(mu) zlepší celý den.