Čas hledání, čas změn

Ahoj ahoj! Jak už si někteří z vás možná všimli, mám tak trochu tvůrčí krizi, a tak se vracím k článkům z mého starého blogu. Ze začátku jsem nechtěla kopírovat staré výtvory do současného blogu, nicméně tento článek se mi tak nějak líbí a myslím, že někoho by mohl snad i inspirovat. Pokud máte trable na střední, protože i já je měla. 

Tento článek vznikl tak týden po úspěšném složení maturity, takže tři roky zpátky. Od té doby se změnilo snad všechno, co se dalo, nicméně pořád si stojím za tím, co jsem tehdy napsala. 

Období, které strávíte ať už na střední škole, gymnáziu nebo třeba učňáku, je vždycky obtížné pro člověka, který je, jak se říká, jiný. Svým způsobem se vlastně liší každý, ale v tomto období dospívání a velkých změn fungují určitá a docela striktní pravidla. Pokud je jednou porušíte, jste vyloučeni ze společnosti a zpátky se dostáváte jen velmi obtížně. Většina čtenářů asi tuší, o čem mluvím. Zkrátka a dobře, jste jiní a tyhle čtyři roky jsou časy, kdy se jakákoliv 'úchylka' netoleruje.

Já osobně jsem prošla v tomto období velkou řadou změn. Neustále jsem měnila barvu vlasů, styl oblékání, dokonce se u mě střídala i období extraverze a introverze. Celé roky mě to mátlo, nevěděla jsem, proč se vlastně neustálím, ale nyní už chápu, že to celé byla jen snaha zapadnout. Vždycky jsem byla trochu jiná než ostatní. Žiju ve svém vlastním světě (dobře, teď zním trochu jako schizofrenik) a lidem obvykle trvá delší dobu, než si na to zvyknou.

Už v prvním momentě, kdy jsem vešla do poměrně polorozpadlé učebny na střední zdravotnické škole v Plzni, pojala jsem ke všemu jistou nedůvěru. Ke svojí třídě, třídní učitelce, školní hierarchii a podobně. Nemohu popřít, že jsem se v deváté třídě na střední těšila, ale ve chvíli, kdy jsem překročila práh nové školy, mi došlo, že to budou náročná léta.

Jak jsem řekla, lidem trvá dlouho, než se naučí žít v mém světě. Na základní škole mojí třídě přesně tento proces trval zhruba osm let a vzhledem k tomu, že čím jsem starší, tím komplikovanější pravděpodobně bude i mé vnitřní já, se tohle soužití těžko vmáčkne do čtyř let.

Co tím chce básník, lépe řečeno Ronnie, říci. Období střední je časem růstu, změn a hledání sama sebe a není to lehké, pokud jste trochu jiní. Dnes a denně mi chodí zprávy, ať už sms nebo na twitteru či facebooku, přijímám telefonáty nebo odpovídám na emaily, ve kterých je jednoduše řečeno volání o pomoc. Tento článek chci věnovat přesně lidem jako já nebo ti, kteří mě skrz tyto problémy kontaktují. Vždycky se najdou lidé, kteří se na vás budou koukat skrz prsty. Vždycky se budete hádat s rodiči. Vždycky se najde ten prohnilý božský(nebo třeba božská), který vám bude lámat srdce. Všude narazíte na tu krávu, co vám s chutí vrazí kudlu do zad, protože sama to jinak neumí. Ne vždycky budete mít nejlepší známky. Nikdy nic nebude perfektní, ale to je život. Někdo se vám směje, že máte pár kil navíc? Serte na ně! Oni mají víc problémů se sebou samotnými a tak si svoje komplexy vybíjí na vás. Každý si tímto obdobím musí projít a nebude to jednoduché, nebudu vám lhát. Jenže i když se to třeba teď nezdá, budou to léta, na které nikdy nezapomenete a nakonec se vám do paměti i přes všechno to bláto, kterým budete muset projít, vryjí jen ty dobré okamžiky. Na střední budete vzpomínat jen v dobrém, protože co vás nezabije, to vás posílí. Proto prosím vás z celého srdce, žijte ty čtyři roky na plno. Dělejte ty chyby, upadněte na ten nos, ale hlavně nelitujte. Na to jsou čtyři roky až příliš krátká doba. Zapomeňte na to, co říká ostatní, na tom nezáleží. Hledejte sami sebe. Je jedno, jak moc mimo budete, jestli si nabarvíte hlavu na růžovo a budete nosit boty s pudlem, jste to vy a jednoho dne během těchto čtyř let poznáte, kam přesně patříte. Najděte si cíl a snažte se ho dosáhnout, i když ostatní říkají, že nemůžete. Je to fuk. Neohlížejte se a jděte vpřed. A nebojte, nejste sami, kdo brečí do polštáře. Jak jsem řekla, každý si tím jednou musí projít a to, že zrovna nejste královnou maturitního plesu? No a co, málo kdo má to štěstí(nebo možná tu smůlu). Nikdy se nebojte být sami sebou. Nikdy!