Po stopách Game of Thrones. Tedy Severního Irska.

 Ahoj všichni. Opět jsem měla delší odmlku, ale to víte, zkouškové je zkouškové a po dostatečně dlouhé prokrastinaci je na čase něco dělat. Nicméně je to za mnou a já mám pro letošní léto volno(DOUFÁM!). 

Dneska jsem si pro vás přichystala článkek z rubriky cestování, protože jsem se hned po zkoukách vydala na menší výlet do Severního Irska a ačkoliv jsem měla jen prodloužený víkend, myslím, že jsem toho zvládla docela dost. 

Hned pro začátek musím zmínit, že jsem do Severního Irska nevycestovala jen tak díky mé cestovatelské duši, to rozhodně ne. Přítel mě pozval domů, abych se s ním zůčastnila motorkářského závodu a také abych poznala jeho rodinu(nebo respektive, aby oni poznali mě:D). A asi si dokážete představi, jak jsem se cítila – na mrtvici. Proto jsem se rozhodla sepsat tento článek trochu zábavnější formou. 

Je pátek, hodina po poledni. Já právě procházím malým letištěm v Belfastu a v duchu napomínám svůj zažívací systém, aby se uklidnil. Už jen pár minut a je to tady. Na parkovišti na mě čeká přítel a jeho maminka, na kterou míním udělat dojem. V mezičase whatsappuji mojí mamce, která si ze mě utahuje a žádá selfie mého outfitu – no tak jsem pro jednou odhodila dojem, že bydlím na ulici a trochu se vyfikla. A možná jsem to i přehnala, protože jsem na sobě perly měla jen jednou a to když jsem se účastnila party ve stylu dvacátých let. Nicméně mám pocit, že ani mé nastrojení nezachrání fakt, že jsem spala jen tři hodiny, protože jsem byla v práci do brzkých ranních hodin. 

Čekej u Tayto stánku.

Dobře, hledám stánek Tayto – moment, co je to Tayto? Zmateně se vypotácím na parkoviště přímo před letištěm a nějakým omylem se ocitunu přímo u Tayto stánku. Vzápětí mi dochází, že Tayto je značka brambůrků(a jak se později dovídám, je k dostání jen v Severním Irsku a hravě stčí do kapsy i slavné Pringles). A čekám. A mám lehký infarkt. 

Už se to blíží. Respektive, už to nastalo, protože na mě přítel mává zhruba pět metrů ode mě. Zhluboka se nadechnu a vyražím jeho směrem. Dávám mu pusu na uvítanou a nechám si otevřít dveře od auta, kde už netrpělivě vyhlíží jeho maminka. Usmívá se od ucha k uchu a mluví na mě pomalu. Místním by asi mohlo připadat, že musím být retardovaná, ale vězte, že irský akcent není žádná legrace, a tak jsem vděčná, za její pomoc. 

Cestu z Belfastu do maličké vesničky na hranicích s Irskou republikou, Aughnacloy, přežívám ve zdraví. Dokonce bych si i troufla říci, že vše jde jako po másle, a ani mi tolik nevadí, že Aaron vybíhá do obchodu a nechává mě s jeho mamkou v autě samotnou. 

Po cestě je mi mimo jiné vysvětleno, jak to tedy v celém Severním Irsku je s protestanty a katolíky a jde mi z toho všeho hlava kolem, protože policejní stanice, kterou míjíme není policejní stanice nýbrž armádní bunkr. Asi to není žádná legrace. 

Přijíždíme na místo. Krásný domek uprostřed nádherné přírody mi vyráží dech a začínám pochybovat, jestli bych přítele vůbec měla zvát do čech do našeho leč krásného však maličkého dva plus jedna. A celý stres začíná na novo.  Tatínek. 

Už od představování pochybuji o své angličtině a to i po dvou letech studia v Británii. 

Po krátké procházce po okolí se chystáme k večeři, a já pořád Aaronovo tatínkovi nerozumím, takže úsměv a mávat hoší! 

Objevuji další poklad Severního Irska v podobě džusu s názvem Sukie. 

Po večeři bereme auto a vyrážíme na další menší výlet, tentokrát do Armagh(Mimochodem zkoušíte si to vyslovovat?), což je menší město, zhruba dvacet minut od Aughnacloy. Přítel mi ukazuje jeho školu a já se sama sebe ptám, jestli jsou školy tak ošklivé skutečně jen u nás a v Rusku. 

K večeru usedáme společně s Aaronovo rodičema k televizi a řeknu vám jedno. Je mi jednadvacet a pořád je mi tak nějak divně sledovat postelovou scénu společně s rodiči. Nicméně stokrát horší je dostat se do stejné situace s přítelovo rodičema. Ještěže je tma a nikdo nevidí, že jsem rudá jako rajče, protože přítel tak nějak záhadně zmizel ještě před onou scénou. Zajímalo by mě, jestli jsem jediná, komu tohle není příjemné. 

Ráno vstáváme už v půl sedmé, je na čase vyrazit do prosluněného Portrushe na severním pobřeží. Na motorce. Ano, já už po druhé byla na motorce. A vězte, že to není žádná psina, pokud jste tak trochu strašpytel tak jako já. Nicméně jedu sledovat motorkářský závod North West 200, a tak se nedá nic jiného dělat. 

Závod stíháme jen tak tak. Je nádherné počasí, a tak se ani tolik nebojíme, že na tribuně zmrzneme. Jen tak mimochodem poznávám i přítelovo bráchu, a jejich podoba mě až zaráží. Já tedy jako můj brácha nevypadám. 

Závody probíhají v poklidu, dokonce si to i užívám, ačkoliv motorky nejsou mým šálkem kávy. Navíc se dozvídám, že závodí i dva češi, které sice nikdo nezná, ale já jim fandím. 

Bohužel po čtvrtém závodě byla celá akce ukončena, protože jeden ze závodníků se při havárii zabil, což mě dostává do kolen, protože onomu závodníkovi bylo jen dvacet, tudíž méně než mně. 

Celí rozlámaní a unavení a smutní se odebíráme do zamluveného bytu v Portrushi načež mi přítel říká, že by chtěl na motorce závodit. Ačkoliv nemám ve zvyku hatit něčí sny, zvlášť ne Aaronovo, z úst se mi dere razatní NE! Ne poté co jsem viděla, jak se někdo zabil přímo na závodišti. 

K večeru usedáme k televizi a sledujeme Eurovizi. Připadá mi trapné, že neznám českého zástupce, a tak rychle googlím, abych zapadla do konverzace. 

Začíná mi být s přítelovo rodinou pohodlně, zvlášť poté, co se všichni pronesou několik rasistických vtipů ohledně Australských zástupců v Eurovizi. 

Usínám, jakoby mě do vody hodil. 

V neděli ráno už mám trochu více energie, a tak se těším na procházku po městě. Vyrážím jen já s přítelem, protože potřebuji sehnat nějaký ten suvenýr. A proto končíme v dětském kasínu, kde trávíme minimálně hodinu. 

Později se napojujeme na přítelovo rodinu, která se rozhodla projít po pláži. Není sice tak slunečno jako den před tím, nicméně je to příjemné. A hlavně žádní racci! – Tahle poznámka se bude asi těžko vysvětlovat někomu, koho denně nebudí ve čtyři ráno rackování nebo se minimálně jednou do týdne nesetkává s racčími nálety. 

K večeru jsme opět nějací vyčerpaní, nicméně Aaronovo mamka nás nabádá, abychom vzali auto a vyjeli na výlet, což nakonec učiníme. Ani jednomu z nás se však moc nechce. 

Po cestě na Obrův chodník(Giant`s causeway) narážíme na zříceni hradu a v rámci rychloturismu vystupujeme z auta, cvakáme pár fotek, dvě tři selfie a za dvě minutky jsme zpátky na cestě. Na místě jsme těsně před západem slunce, takže je nad míru jasné, že nás čeká romantická procházka. Oba jsme rázem vděční, že nás přítelovo mamka vyslala na výlet. 

Večer opět usedáme k televizi, tentokrát slavíme královniny narozeniny. Je poněkud osvěžující sedět ve společnosti britů, kteří slepě nenávidí celou královskou rodinu, protože Statečné srdce(Ano, dobírám si vás, Skotové). 

Opět usínám jako miminko, ačkoliv se mi moc nechce, protože hned ráno letím zase zpátky do hnusného, šedého a depresivního Aberdeenu, kde neustále prší. 

A tak nadešel den odjezdu. Mrzí mi, že to tak rychle uteklo ačkoliv jsem to vůbec nečekala. To víte, to setkávání s rodiči. A tak jsem v pravé poledne v Belfastu připravena k odletu doufajíc, že se brzy podívám zpátky.

Pořád jste tu? Vím, článek byl dost dlouhý a slibuji, že příště si to plkání odpustím. Nicméně, pokud chcete víc fotek, zamiřte na facebook tohoto blogu, najdete zde víc. S láskou, V. xx