My a svět

Zdravím. Jak jsteasi už sami správně vydedukovali, mé příspěvky během školního roku nebudou zrovna v frekventovaném množství. Není čas a když je čas, není nálada nebo síla. Uni, práce, uni, práce, spáková deprivace, uni, red bull, práce, hektolitry kafe a zase práce a uni. Nemiluj studentský život(pozn. Každý říká, že studentská léta jsou nejlepším obdobím života. Tak pořád čekám, kdy to přijde).

Ačkoliv nápadů by bylo, dneska jsem se po přednášce ze sociální psychologie rozhodla zabrousit trochu jinam, než do světa kosmetiky nebo hudebních koncertů. 

Je pravda, že poslední dobou prskám, že mě psychologie až tak nebere, a že je to zbytečná zátěž při mé komplikované cestě za titulem, ale tentokrát mi to zkrátka nedá. Nevykládejte si to špatně, psychologie mi přijde zajímavá, ale ne až tak moc, a raději bych místo psychologie využila kredity na přednášky z genové evoluce. Nu což. 

Pokud máte nějaký ten přehled v psychologii lidské mysli, časem si uvědomíte, že absolutně všechno, co se naučíte v tomto oboru, se dá aplikovat v praxi a to ve vašem vlastním životě. 

(Blair-Serena jsou ukázkovým příkladem SEM teorie)

Jak je to s kritikou na facebooku

Dva roky zpátky, má profesorka provedla studii ohledně aplikace Self-evaluation maintenance(SEM) theory na facebooku. Ti se znalostí angličtiny asi pochopili, že celá teorie se týká "samohodnocení". Nebudu vás zatěžovat detaily, takže přejděme k hlavní myšlence. 

Určitě se vám někdy stalo, že jste na facebooku obdrželi ne přímo lichotivý komentář plný sarkazmu. Jestli vás to trochu trápilo, mohu jen říci, STOP! 

Lidé mají tendece na facebooku a ostatních sociálních sítích vystavovat své "ideální já", což asi všichni víme. Když něco postnete, bude to spíš o tom, co se vám povedlo, jak jste si koupili nové auto, našli lépe placenou práci, zasnoubili se a tak dále, než napsat jak sotva uplatíte nájem, jak trpíte spánkovou deprivací, jak jste se zase pohádali s přítelem, protože jste neuvěřitelně žárliví. Na druhou stranu, sami jsme obklopeni těmito idealistickými posty. Nevíme, jak je to celé doopravdy, máme informace jen z daného postu. Zatímco o vlastním životě máme přesnou představu a víme, že ideální to rozhodně není. A i když víme, že u ostatních to určitě takový ráj nebude, stejně máme pocit, že nás dotyčný překonal, že je jakýmsi způsobem lepší. 

A vyrovnáváme se s tím třemi různými způsoby. Za prvné, omezíme naši náklonost k dané osobě. Zní to extrémně, ale skutečně to čas pd času podvědomě děláme. Za druhé, odkloníme se od našeho cíle. Takže v praxi to vypadá tak, že řekněme zrovna jste se s něký rozešli a na facebooku vidíte příspěvek, jak se někdo z vašeho okolí zasnoubil. Ve finále nad tím ale mávnete rukou a řeknete si, že je vám stejně lépe samotné, a že se chcete stejně víc soustředit na kariéru, než na mezilidské vztahy. Anebo třetí možnost - pokusíte se trochu podkopat úspěch známého. A na facebooku jsou to právě ony negativní komentáře.  

Takže az se příště neco takového stane, už budete vědět, že to daná osoba nemyslí zle, jen se snaží vyrovnat s tímto negativním odrazem sama sebe. 

Samozřejmě všechno souvisí s tím, jak moc nám je daná osoba blízká, v čem uspěla a tak podobně. Čímž se dostáváme k faktu, že jsem právě uvedla tři cesty, jak se vyrovnat s naším negativním pocitem ohledně sama sebe zapříčiněné okolím, ale ve skutečnosti můžete mít i pozivní ohlas. Váš kamarád v něčem uspěje(většinou v něčem úplně jiném, než se snažíte uspět vy) a vy se cítíte líp. Za něj a hlavně za sebe. Tak nějak vám zvedne sebevědomí fakt, že je to zrovna váš kamarád. 

Ze života V.

Omlouvám se, ale skutečně nevím, jak tento odstavec popsat. 

Znáte takové ty konverzace s přáteli - o budoucnosti, ideálech a přáních. A protože jsem poslední dobou skutečne jak jeptiška v klášteře, s kamarádem děláme z mé situace docela neúměrné množstní nevhodných vtipů. Nedavno tak došlo na konverzaci typu o tom, že vlastně nikoho nepotřebuju. Alespoň ne teď, protože stejně na nic než školu a práci nemám čas. Což je pravda, ale toto téma nás posunulo k otázce pro či proti - Vztahy se spolužáky respektive coursemates. 

Zákeřná otázka. Pokud pomineme fakt, že není nic horšího než atmosféra po rozchodu třídního páru, jsem i tak proti. Alespoň v mém případě a nyní to mám i psychologicky podložené. Jsem chorobně souteživá a SEM se v mém případě aplikuje až moc snadno, proto si nedokážu představit být s někým, kdo by se věnoval stejnému nebo velmi blízkému oboru tomu mému. Jsem si totiž jistá, že bych z úspěchu mého partnera sice měla radost, ale stejně by má reakce byla negativní, protože nemám ráda, když je někdo mně blízký lepší než já v něčem, na čem mi záleží. Takže bych přítelovo nobelovku asi špatně nesla, pokud bych nedostala sama aspoň dvě. 

A jak jste na tom vy? Poznáváte tento modul i ve vlastním životě? 

PS: Máte rádi příspěvky ze světa psychologie a tak podobně, nebo je psát vůbec nemám?