Fall Out Boy rozehřáli celý Aberdeen!

Je mi zima. Velká zima. Už víc jak půl hodiny stojím před Aberdeenskou arenou a společně s naší skromnou partou čekáme na více než opožděnou kamarádku, co se zasekla kdesi v MHD. A že je půlhodina dost dlouhá, pokud jste vystaveni skotskému přímořskému větru.

Bylo to na poslední chvíli, ale nakonec jsem se nějak dostala k lístkům na koncert americké skupiny Fall Out Boy. A protože v den koncertu měl kamarád narozeniny, samozřejmě jsme této události využili, zvlášť když jsme se nemuseli táhnout až někam do Glasgow, ale stačilo sednout na autobus směr univerzita a přejet tři zastávky.

Několik dní před samotným koncertem mi na email přišel podrobný rozpis toho, co se vlastně bude dít. Začátek v šest s tím, že samotní Fall Out Boy nastoupí v devět večer. A tak se krom desetiminutového zpoždení také stalo, což jsem snad ješte nezažila. Většinou bylo zpoždění kolem hodiny. Bod pro Fall Out Boy!

Po nekonečně dlouhém čekání na kamarádku jsme se konečně probojovali dovnitř. Už v první chvíli mě zaráží, jak prázdně hala působila na to, že jsme vešli jako jedni z posledních a lístky byly beznadějněZ  vyprodány. Ale lépe pro nás, v hale se dá dýchat!

Chvíli nervózně postáváme za davem a po prvních pěti minutách prvního předskokana soudíme, že tohle bez pinty skutečně nedáme. Support číslo jedna, jehož jméno mi bohužel(anebo bohudík) vypadlo a nemohu se jej nikde dopátrat, mě skutečne neoslovil. 

Přicházíme na bar. Ačkoliv jsem ráda, že jsem se nemusela táhnout až do Glasgow, odfrkuji, že ceny na nedělní večer skutčne neodpovídají a že v Glasgow jsou ceny i v pátek večer při koncertě o polovinu nižší. Ale i tak s nelibostí každý investujeme 4£ za ani ne půl litr Tennense, což je vskutku nelidské a tyranské. 

Zmínila jsem, že první support nebyl zrovna nic moc a že to chce špetku alkoholu? Support číslo dvě, Matt a Kim, dva... Umělci.... z New Yorku mě nutí přehodnotit veškerou existenci. Po prvních deseti minutách mám silné tendence vyrvat si střeva a oběsit se na nich. Anebo možná jen nerozumím umění. Každopádně tem materiál na kterém ujíždí bych ráda ozkoušela. 

Třetí support v podobě Professora Greena byl daleko lepší, ale i tak byl dost silným zklamáním. Nevím, jestli je to prapodivným anglickým akcentem nebo ozvučením, ale naživo drahý Professor Green nezní ani z poloviny tak dobře jako v nahrávkách. Ale i tak z plných plic zpívám respektive hulákám "I wanna scream, I wanna shout" a dostávám se do správného koncertovéhp varu. 

(Hlavně kvalitně, ale všichni mi zajisté věříte, že se Patrick koukal a smál právě na mě)

Jak jsem již zmínila, samotní Fall out boy měli jen ani ne desetiminutové zpoždění a v momentě, kdy se zazní první tóny, je mi jasné, že tohle bude jeden z nejlepších koncertů vůbec. 

Pravda, na koncert jsem původně šla s tím, že chci splnit přání mému dvanáctiletému já a poslechnout si naživo Beat it a Thnks fr th mmrs s tím, že znám asi další dva songy. OMYL! Z celého koncertu jsou mi cizí asi tři písničky a já si uvědomuji, že Fall Out Boy znám lépe, než jsem si myslela. 

Celoz dobu postáváme vzadu, ale výhled máme dobrý. Tedy já až v momentě, kdy jsem nasupeně změnila lokaci, protože kolega předemnou, kterého jsem pracovně nazvala "fat neck" má neuvěřitelný talent hnout se kdykoliv se hnu já tak, abych nic neviděla. 

A v momentě, kdy se kluci přesouvají do zadních řad pro svou akustickou část a jsou blíže než jsem kdy snila, uvědomuji si, že se kytarista Pete Wentz nerozhodl skupinu opustit, ale jen změnil image a já v něm momentálně mám ještě většího idola, než mé dvanáctileté já. 

(selfíčko musí být)

Koncert je u konce než bych řekla švec a my se urychleně přesouváme na bus, abychom stihli narozeninovou oslavu a Sunday session, což je akustická noc plná živé hudby v baru, kde mimochodem pracuji. A musím říct, že je to asi jediný bod, který mi brání v postkoncertové depresi.

Rozhodně to stálo za to a ani penny nepřišla na zmar. Vím, že to říkám po každém koncertě, ale v tomto případě to mohu říct s naprostou jistotou. Byl to nejlepší koncert na kterém jsem kdy byla. Už proto, že Patrick má neuvěřitelný hlas a na živo zní snad ještě lépe než na studiových nahrávkách. Pokud se mi ještě někdy naskytne možnost, rozhodně se na Fall Out Boy půjdu podívat znovu. Sakra, já měla docela dobrý hudební vkus, když jsem byla mladší. Další zastávka? Únoroví All Time Low!